Nad Arranem se slunce září,
jak oko starce ve žaláři
a jako jeho tajný vztek
z daleka hučí moře jek.
Do něho skalina se dívá
a půvaby své v mlze skrývá
a kolmé, tmavé její stráně
jen spoře, zdobí dítky páně.
Na jejím vrchu sedí kmet
a s harfou svou hovoří tiše;
z ní píseň tak lahodná dýše,
že smířila by bídy svět,
z ní mluví lásky jemné dumy —
leč stařec již jim nerozumí,
jen v bouři zná on dosti síly
pro vše, co hlavou jeho pílí,
jen křídlem blesků dospěje
ku cíli jeho naděje.
Umírá píseň, odpluje
a stařec tiše běduje:
„Nevěrnou se mi píseň stala,
odcizen mi ten krásný svět,
a co mi ruka boží dala,
vše požehnání béře zpět.
Oh, kde ten čas, kde duchův roje
v mé harfy strunách sídlili
a vábili, jak slavné boje
a mroucí národ těšili?
Kde tísně, tísně neskonalé
v nich našly míru, oddechu,
až srdce rány zakoralé
roztály v blahou útěchu?
Nad námi zhouba rozlícená
rozpíná teď svých perutí
a duše moje otrávená
se chystá zvolna k zhasnutí.
Má vlasti, skloň se k oceánu,
tvé slávy věštci zmírají
a synové tvých dávných pánů
teď šílí, nebo žebrají!“
Kmet mlčí, želem přemožen,
a kloní hlavu, hledá sen —
tu před ním náhle dívka stane
a s ní zas blaho vůkol vane,
na chvíli starcovy i hledy
zapomenou, že pily jedy
a v nevýslovně jemné pýše
se upnou na svou hvězdu tiše:
Vždyť z jasných očí, zlatých vlasů
schovanka blahá chmurných časů
bezděky tisíc kouzel sílá,
tak půvabná, tak roztomilá!
Ta hladí jemně starci čelo
a dí mu smilování slova:
„Co zase tebe rmoutit smělo?
Zda želů věčně bdící sova
svou perutí tě zase stíní
a srdcem stele chladné jíní?
Aj, děde, vzdej se chvíli trudu,
vždyť já teď s tebou bdíti budu,
já požehnáním mocným, novým,
kteréž mi bůh sesílá s hůry,
zaplaším od tebe ty chmury —
a slyš jen, já ti něco povím.“