Eriny věštec krajem těká,
jak hvězda, kdy je zemdlená
a teskně šumí vstříc mu řeka
a za ní pláče ozvěna.
Šat rozedraný, v jeho oku
divoké plane šílení
a jako tygr, chtivý skoku,
jen žádá kořisť k zničení.
Na zříceninách zhanobených
svých předků hledá šlépěje
a v chrámech dávno opuštěných
svou víru a své naděje.
A jak mrtvého květu vůně
a jako zhaslé hvězdy svit
zpěv jeho běduje a stůně
a ždá — i třeba v hrobě — klid.
„Erino slavná, kde tvá sláva?
Erino mužná, kde tvůj rek?“
Tak dotaz zní — odpověď dává
mu vzdálený jen moře jek.
„Erino drahá, zda to rána,
či zas jen noci šeření?“
Tak dotaz zní — však jenom vrána
přeruší děsné mlčení.
Nad krajem mrtvé ticho vládne,
jak šedivého reka sen,
dost vůle — ale činy žádné
a dávno minul jeho den.
Předc píseň kvílí bez oddechu,
tak divoce, tak zoufale
jak ptáček, kterýž k milé v spěchu
zabloudí v pustém úvale.
„Erino drahá!“ mizí slova,
jak kámen, spadlý v řeky klín,
a šedá hlava šílencova
se ztápí v noci charý stín.