Chlumy hor se poznenáhla v dálce šeří.
Matka s dítětem se k lesu blíží,
matným krokem známou k cíli cestu měří,
neb jí nohu trapná ouzkosť tíží.
A když dojde určeného vílou cíle,
políbí své dítě naposledy,
a pak po děsivé zlověstící víle
ouzkostlivě rozesílá hledy.
Z růženého víla vystupuje mráčku,
ku dítěti rychlým krokem pílí — —
„Modli se můj zlatý, drahý jedináčku!“
vzkřikne matka při zhlednutí víly.
Dítko sepne ručky a zsinalým retem
šepty zbožně-outlé vzhůru plynou,
víla sama stane tiše nad dítětem,
jakby jata obětí nevinnou.
První slunce blesk v tom vyplul nad krajinu:
zmizí víla před očima matky,
matka skočí, letí ku drahému synu,
dražšímu teď nad vše zemské statky…
A když jedináčka do náručí vzala,
s hrůzou vidí, že má očka v pánu,
že mu líčka hebká smrť již znamenala,
vznesouc duši k nadzemskému stánu.