Nezasteskla mladá paní
nikdy více po domovu,
našla matku, otce, bratry
v zahradníka každém slovu.
A on sbíral svěží květy,
svěží květy, písně svoje,
pěstoval dvě krásné růže,
krásné růže, srdce dvoje.
A ta srdce neznala víc
se životem bídných sporů,
těkalať vždy v jasných nocích
s hvězdičkami po Bosporu.
Ústa k ústům — tak to sluší,
kdo chce úkoj citu svému;
vrátil hoch se do zahrady,
mladá paní do haremu.
Rozkvětala znovu paní,
potěšen byl velmož starý,
všecko dával, obsypával
zahradníka svými dary.
Ale perla, kterou žádal,
byla v smutku pochována,
škoda darů — on byl jedin —
škoda dívky pro sultána.