Vyjela si paní mladá
na Bosporus v skvostné čajce,
vzala sobě paní mladá
mládce Turka za obhájce.
Už se oči rozplakaly,
už jí srdce churavělo,
už jí bledly krásné líce,
už jí vadlo bujné tělo.
Vlasy těsně zapletené,
rty už dávno olíbané,
a ta slova jindy milá —
jest to vůně růže plané.
„Škoda je tě, hochu mladý,
tvého srdce, tvého oka,
pojď, pojď se mnou za prvního
do haremu za otroka.
Pojď, pojď se mnou za hlídače
v čarokrásné moje sady,
zasluhuješ turban zlatý —
škoda je tě, hochu mladý!
Na loutnu mi budeš hrávat,
až zatoužím po domovu,
budeš těšit svadlé srdce,
svadlé srdce v květném rovu.“