Ze zahrady rozlehá se
zpěv a zvuky tamburiny,
z nitra duše sultánčiny
plaší otrok trapné stíny.
Dlouhá noc je — dlouho zpívá,
až se v sadě všecko ztiší,
že dvé srdcí ani sultán
vlastním mečem nerozliší.
Poznal srdce, poznal všecko —
sebe, paní, zahradníka,
vášeň s hněvem, lítosť s láskou
jako šíp mu v srdce vniká.
Zasednul si, zahovořil:
„Hřej svou píseň nejkrásnější,
pak se, myslím, jedna láska
rázem u tří ukonejší.“
Povstal otrok, chopil loutnu,
v oko milenky se díval
a pak dotknuv strun se rukou
píseň lásky s láskou zpíval.