Jak divuplná noc, jak velekrásná,
když nad tou zemí tichnoucí vychází,
nesmírná jako moře beze hrází,
v němž z lodí sterých září světla jasná;
kdy ku zemi se skloní tmavořasná
a v každé kvítko slzný démant sází,
a šírošíré světlé stíny hází,
vše vábíc na svá ňadra mírospasná —
Když všechno v snivém polosvětle plyne:
tu v srdci sladko mi a přec tak bolno,
že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne;
v předivné snění myšlení mé taje:
jak světlům nočním, tak mé duši volno,
jíž tušení věčného míru vlaje.