Milenko má, ty noci tmavá, tichá —
tak jemná, jakobys jen blažit chtěla,
pro všechny boly hojných léků měla,
ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá.
Má duše — snad že na svět přišla lichá —
se marně po soucitu ohlížela,
jen ty’s jí — jejím snům jsi rozuměla —
hojící láska na ni z tebe dýchá.
Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá,
v tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť,
zde boj mu jen — a z toho lid mne kárá.
Milenko jediná, mně přisouzená,
obejmi mne, nechť poznám lásky slasť —
smrť spojí nás a ty jsi moje žena.