Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,
jediný z velkého odkazu dědů,
který jsi přetrval v svatosti prosté
všechnu jich slávu, všechnu jich bědu,
nádheru králů, velikost věků
a vše, co do prachu shroceno s ní —
tak plna tklivosti a mužného vděku
jak znělas od věků, na věky zní!
Ty prostá dceruško doubrav a nivy,
kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí,
jako šum hvozdů plný a snivý,
jak olšin stýskání; — v smíchu i pláči
vždy stejně upřímná, velká a svatá,
když slunce svítilo, když hořel blesk,
v svobody ruměnci, v okovy spjatá,
i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk.
Když bouře zničila květno tvých luhů,
když třeskot oněměl v přílbách i meči,
ty jsi nám zvonila radlicí pluhů,
ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: —
pastorkou ve hradech,— pod nízkým krovem,
co šlechtic zapomněl, — co nechtěl král,
ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,
jehož se nedotkly rez ani kal.
Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká;
kdy všechno zapadlo v bolu a tísni,
na dětské rty tě šeptala matka,
ty jsi nám zvučela v milenců písni,
ty jsi nám plnila modlitbou chrámy —
tebou se ozýval luh náš i les,
a strážným andělem zůstalas s námi,
když anděl smrti se přes Čechy nes'.
Lupínek pozlátka na zpustlém hrobu,
korunou zapadlou v jezerním klínu:
tys byla pokladem chudému robu,
který mu svítil do mrákot stínů; —
lupínek pozlátka na starém štítu,
na vetché kronice lesk zlatých spon,
ty jsi se vmlouvala do jeho citu,
až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon.
O zvuč a zpívej, hlahol a bouři,
ty mluvo vítězná chudého lidu!
Když hlas tvůj urdoušen v krvi a kouři,
hlahol nám u krbu v domácím klidu —
až jednou zabouříš jako hlas hromu
od horstva k horstvu přes český luh —
bude zas dědicem ve vlastním domu
ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!
(Ze života.)