Nad temné hory růžný den
vyvstav, májový budí dol;
nad lesy ještě kol a kol
letná co mlha bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev temných
modré se vlny houpají;
a v břehu jeho — v stínu hory —
i širým dolem, dál a dál,
za lesy — všude bílé dvory
se chvějí až — jak mocný král,
ohromný jako noci stín,
v růžový strmě nebes klín
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledva že však nad modré temno hor
brunátné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člunků běh i lehké veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něhožto drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se ve hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního — jak zpěvu — libé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
To vše tu vězeň ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl.
a hluboký mu srdce žal uchvátí;
hluboce vzdechne, slza slzu stíhá,
ještě jednou — posledně — vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modravém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko — v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou.
A smutný vězeň takto mluví k nim
»Vy, jež dalekosáhlým během svým
jak ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlivci, již, rozsmutnivše nebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte:
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete v dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi!
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širou tu zemi, zemi jedinou ! — —