Čtenář už uhod’, co stalo se teď:
že ztrnutím byl jsem němý,
pak ale že skočil jsem na chlapa
a oba jsme letěli k zemi.
Že tloukli jsme jakoby do špalků,
navzájem si škubali vlasy,
a po celých sadech že zuřivě
se rozlehly naše hlasy.
Že, kde jaký zahradní pomocník,
kde jací zevlaví lidé,
se sběhli, nás od sebe trhali,
et cetera — jak už to přijde.
No vidí teď čtenář: A zrovna ne!
To čtenář má ze svého čtení!
Zná dobře sic, jak to je ve knihách,
však v životě tak to není!
Nač vypravoval bych dle šablony,
nač hrdinstvím jakýms se třáskal;
vždyť Šusta měl ruce jak lopaty,
a byl by mne ukrutně zpráskal!
Já k jinému sáhl jsem prostředku,
to prostředku „vzdělaných lidí“,
já k chlapu se zády obrátil —
ať mužnou mou pohrdu vidí!