Pan Šusta je před námi. Oči své
jak ve slunci kocour mhouří,
a mohutné tělo se kolísá
jak doubec ve větrné bouři.
A naproti němu Vilmička
jak lísteček schoulena sedí,
a třese se bílá jí ručička
a očka jí k zemi hledí.
Jsem překvapen; cítím že nadešel
teď okamžik přec jen vážný.
Kdo je ten muž? Bratr to Vilmin snad,
či jiný to její duch strážný?
Já vidím: není už vyhnutí,
a něco se věru teď stane!
Nuž spustil jsem: „Nač toto civění —
co chcete vy od nás zde, pane!?“
Ruka se zakývla v oblouku,
rty zachvěly jak dva listy,
a změřiv mne, chraplavě vyrazil:
„Tak to je ten panáček čistý!?“
A zamáchnul znova zas rukou svou,
jak ku ráně napřaženou:
„A taková běhavá fiflena,
ta býti chce mojí ženou!?“