Já osaměl. Zrak můj zardělý
dvě postavy v dálce stíhá.
Jak půvabně šatík růžový
se zelenou průlinou míhá!
Jak klobouček Vilmin slaměný
se v sluníčku lesklém zlatí —
jak protivně za dívčí postavou
se černé to fračisko klátí!
A mně je tak horko! Ba je mně
jak ve varné vodě v tom vzduchu —
a zdá se mi, plno že posměchu
v tom šepotném vůkolním ruchu!
Po keřích brouci si drnkají,
medáci po zemi bručí,
v květinách včeličky zvonějí —
a hlava mi hučí — ach hučí!