Z těch obrů byl jeden můj miláček,
měl tváři až černou, však klidnou,
měl veliká vrata kovaná,
a za nimi portýrku vlídnou.
Jak rád bych byl s obrem hrál si tím
a leckde ho pozatáhnul!
A vskutku se stalo! Kdys v podvečer
jsem drze mu na knír sáhnul.
A sotva jsem zatáh’, těžký zvon
vnitř na poplach domem duní,
a ve vratech dvířka se rozlítla
a ve dvířkách portýrka funí.
„Ty nezbedo, čertovo pometlo,
ty ďábelská — odpusť mi, nebe! —
jen dostat tě někdy mých do rukou
a roztrhám, rozmelu tebe.
Já zrovna si uložím dítě své,
v tom banda ta na poplach zvoní,
a chytla-li holka už dřímotu,
má chudinka také zas po ní.“