Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru,
otec Osud; zetě vybral dobře věru:
vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka,
za mudrce z pariů i za rolníka.
Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu:
„Třeba chudi, předce prospějeme světu!“
A když dožili si lidská svoje leta,
povolal je Osud před soud všeho světa:
„Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí:
čím že byl jest světu v Chudoby objetí?“
Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly —
o svatbě se byly přede tak pyšně nesly!
„Nemohl jsem platit učitelův zvěsty,
byl jsem prázdný rybník podél lidstva, cesty.
Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty,
zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:
slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila,
poutníka však vlna moje nesvlažila!“
Kněz tak dí, a voják vystupuje na to:
„Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,
chtěl jsem vymstit všechno, co kdy lidstvo hnětlo,
povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo.
Neměl jsem však zbraní — smáli se mně, smáli,
jako hadu, jemuž zuby vylámali.“
Rolník na to: „V bídném živobytí boji
drobně utratil jsem všechnu moudrost svoji
za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce —
lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce.“
Obchodník pak: „Chtěl jsem spojit světa konec –
byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec.“ —
„A ty, pario,“ dí Osud, „jak ty s ženou?
Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!“
Paria tu stojí s hlavou povznešenou:
„Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou!
Sotva se mne dotkla prostým svojím květem
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.“