Po dlouhých pak létech opět bohův synu
připadlo zajíti sobě ku brahminu.
Na cestu se vybral. Noc se kvapně blíží,
Rama již zavítá v brahminovu chýži.
Muž i žena k zemi staré hlavy sklání,
jak když přede větrem vrba vrbu chrání.
Dobře pohostili, sprovodili k loži
z lotosových listů, z měkké tygří koži.
A když ráno vstává, slyší oba lkáti.
„Co vás, drazí moji, mohlo rozplakati?“
„„Neštěstí zastihlo ženu moji zlatou,
rozbila poslední nádobu mou svatou!""
„A proč nekáráš zas přísným slovem vinu?“
„„Stáří činí, pane, velký rozdíl v činu!
Starému je muži žena matkou pravou,
cítí jejím srdcem, myslí její hlavou.
A kdo na matku by zbujnou rukou sáhnul,
zasluhuje, v poušti aby žízní zpráhnul!""