Už to slunce zapadá,
tmí se boží zahrada.
Zkvetlé růže potají
sladkou vůni dýchají.
A ty velké fialy
jakby na mne kývaly…
Zdřímla v nebi oblaka,
hnízdo čeká na ptáka.
Jak je země daleká,
na mne nikdo nečeká!
I já půjdu, půjdu spat,
a snad se mně bude zdát
o matce, jež ve spaní
teď se ke mně přiklání
a rukama drahýma
hladí mne a objímá,
a pláče v můj tichý sen,
že jsem všemi opuštěn.