Zakopali v černou jámu
naši mámu, naši mámu.
Zakopali, zasypali,
zaházeli, zahrabali.
Naše stará, dobrá máma,
jako Pánbůh mezi náma!
Ruka její těžká byla,
a přec lehce pohladila!…
Slova její tvrdá byla,
a přec měkké srdce kryla.
Jako černá skýva chleba,
a přec chutná, když je třeba.
Už nebude, jako bylo,
co nás tady potěšilo!
Naše máma v zemi leží,
její děti k cizím běží.
Její děti jako ptáci,
když jim kdo strom s hnízdem skácí!