Moje krásné dítě
čarovalo skrytě,
kol a kolem rozkládalo
kouzelné své sítě.
Kdo jen do nich vkročí,
hned mu přejdou oči,
celý svět se do kolečka,
do kola s ním točí.
Já nešťastný — běda,
pokoj mně to nedá,
a mé srdce těch sítí se
marně sprostit hledá.
Čarodějko milá,
kéž bys dobrá byla!
Znič mne hned, by duše má se
dlouho netrápila!
Já, sirota malá,
že jsem čarovala?
Což jsem kdy očima svýma
po kom házívala?
Kdo to řekl z lidí,
ať se z duše stydí!
Já že jsem ti udělala?
Však mne Pánbůh vidí!
A ty, hochu mladý,
poslechni mé rady,
pomodli se otčenášek —
to pomůže všady.
Proti čarování
lék znám — milování.
Já tě zase odčaruju —
přijď k nám po klekání!