Když do ložnice Waldemar
Umdlený, bledý vkročil,
Svou Dragmíru milovanou
V smrtelném spánku zočil.
Co sněhobílá lilie
V hedvábném lůžku leží,
A kolem dívek věrných pláč
A žalmy znějí knězi.
Král, na kolena vrhnuv se,
K milence hlavu sklání,
Studené tváře líbaje
V žalostném bědování:
„O družko milá, procitni!
Zde jsem — tys mne volala —
O proste Boha v nebesích,
By z mrákoty povstala!
O neopouštěj, hvězdo má,
Oblohu žití mého,
Pohledni ještě jednou jen
Na Waldemara svého!“
Tu zachvěje se bílá tvář
A víčka se pozdvihnou,
A modré oči milostně
Ku králi zhůru hlídnou.
„„Ty budíš mne, můj manžele,
Jáť jsem tak klidně spala,
Mne sladká píseň andělů
Ve spánku kolébala.““
„Ach, ona žije! nebe, hle,
Modlitby vyslyšelo!“
Tak v radostném to žasnutí
Teď kolem lůžka znělo.
Královna šepce: „„Choti můj!
Na dobu zpomeň blahou,
Když loďka nás unášela
Milostné luny drahou.
Tenkráte vroucné prosby jsem
Na srdce tobě kladla:
I opětuji prosbu, by
Tvá milost neuvadla;
Bys miloval svůj dobrý lid,
Chudině neublížil,
Bys v marné bitvy nechodil,
A daní nepřitížil.
A prosím, abys miloval
Synáčka, drahé robě,
By lásky nepohřešoval
Matičky spící v hrobě!
Jediný hřích,““ zakvílí teď,
„„Porušil klidu mého,
Že v neděli jsem vroubila
Lem roucha hedvábného;
Než Pán nebeský odpustil
Mi toto provinění,
Neb slyším andělíčků zpěv
A svatých zvonků znění!““
A ona mlčí, leží hle,
Jak by tu blaze spala —
Neb dušičku již andělům
Nebeským odevzdala.