Nad Olšavou jasnou skví se
Bleskem zoře skvostný stan,
V stanu tichém radějí se
Uhrů král a Čechů pán;
Hovoří o země klidu,
Zvelebení svého lidu,
O zhojení říše ran.
Slyš, jaké to bouří hluky?
Hoj! tam rozsoptil se boj —
Na české se valí pluky
Maďarských divochů roj;
K řece od temena hory
Tlačí Vladislava sbory
Štěpána zuřící voj.
Vůdcové s úžasem hrůzy
Na oře se vyšvihnou,
K řadám rozsápané luzy
Letem bystrým se ženou;
Letí tam, kde oklamaná
Vojska, škůdcem v boj vyzvaná,
Kovem smrtícím se trou.
Běda! lze již vůdcům není
Uhasiti vojů vztek;
Olšavou se krev již pění,
Hrozněji burácí jek.
Čechů kníže rázem meče
Do divoké pádí seče,
Uhrů král však — na outěk.
V Uhrů strašném krupobití
Kolébá se Čechů dav,
An tu v seči jim zasvítí
Slunce vlasti — Vladislav.
Zotavené české pluky
Radostné pozdvihnou hluky,
Zříce pána zlatý háv.
Teď však tíseň dravé seče
Pána Čechů objala,
Nesčíslné blesky meče
Vůkol něho rozžžala.
Běda! rána strašná letí
K srdci slavnému knížeti,
Padnouc štít mu rozťala.
Rozťala, však nikdy více ;
Ruka ta se nezdvihne,
Neb široká bradatice
V půle dvě ji rozštípne.
Zbrojnoš, plamen hrůzy v oku,
Knížeti se již po boku
S bradaticí ráznou pne.
Zbrojnoš v bílém to županu —
Ohromný neznámý rek —
Krvavě proklestil pánu
Hrozný, šírý okršlek;
Kam zkalená zbraň zafičí,
Z rány krev tam zhůru sičí,
Zaskučí tam smrti jek.
Aj! tu vůkol pána sráží
Sbor se Čechů v pevný kruh,
Každý sekati se snaží
Tak, jak tepe statný druh;
Již se prápor Uhrů koří,
Již se síla Uhrů boří
Do krvavých hustých struh. — —
An se radostného zvuku
Hlahol v horách rozléhal,
U prostřed vítězných pluků
Vladař na zbrojnoše zval.
„Rcete,“ volá kníže statný,
„Kdež ten bohatýr udatný,
Jenž se naší spásou stal?“
„Muž kde v bílém jest koženci?
Ať pravici onu znám,
Jíž se kořili oděnci,
Jenž klestila dráhu nám;
Ať za statné namáhání,
Dnů i mojich zachování
Díky knížecí mu vzdám!“
Z voje Čechů muž vykročí,
Studem plamená mu tvář;
K zemi sklopené však oči
Bohatýrskou jeví zář;
Vůkol hlas se vznáší chvalný:
„Hle, tam kráčí Jiřík valný,
Jiřík, doupovský mlynář!“
„Díky tobě!“ volá kníže,
„Díky ti, ochránce můj!
Nuže, reku! přistup blíže,
Ruku svou mi obětuj!“
Vojín zarděn jsa, pravici
Utírá krvácející
Na prsou o kožich svůj.
Ruku, jenž na bílé koži
Tří teď zanechala pruh,
Do pravice pána vloží
Statečný mlynářský druh.
Kníže u prostřed svých pluků
Volá: „Sprostou tuto ruku
K obraně nám seslal Bůh!“
„Ruka ta si však dobyla
V sboru pánů slavný stan;
Znak, jejž na prs si vyryla,
Tobě, reku, budiž dán!
Ať se skví v labutím kruhu
Tobě tří krvavých pruhů —
Z Doupova jsi první pán!“