Na hradě Skanderburku v komnatě kamenné
Se rozléhají hlasy radostí nadšené,
A zlaté víno pění se v rozích stříbrných:
Tam hoduje král dánský uprostřed manů svých.
Neb nad všemi odpůrci král Dánů zvítězil
A meze říše k jihu až k Labi položil,
A panství nad Bodrci a Baltu krajinou
Mu slavně potvrzeno císařskou listinou.
A protož pozval k hodům své věrné many král,
Jichž prapor v bitvách četných tak vítězně byl vlál;
Tu zvučná zazní struna, hluk bujný utichne,
A kamennou komnatu zpěv skalda pronikne:
„Jásá duše skalda!
Pamět Waldemara
Hlásat bude vnukům
Zvučných zpěvů les!
Pod hlubokým ledem řeka dřímá,
Pod vysokým sněhem země spí —
Nezbudí ji rudá záře jitra.
Ani vřava komoňů a mužů
Rozložených šírým táborem.
Vůdce Němců hrdým okem hledí
Na své vojsko k vraždění sebrané;
Aj tu zove krkavců jej krákot,
Aby zdvihl k východu svých zraků,
Odkud táhne černých ptáků mrak.
Opět volá krkavců krákání,
Aby zdvihl k severu svých zraků,
Odkud druhý táhne dravců mrak.
Obě mračna v jedno spojila se,
A to, jako živý černý štít,
Z něhož hrůza srší blízké bitvy,
Visí mezi táborem a sluncem.
‚Aj, což shluklo se to ptactvo dravé,
Jak by čenichalo krev a mrchy?‘
Zvolá Atholf; ‚kdyť pak vlna morská,
Překlenutá tvrdých ledů spoustou,
Nemůž’ k břehu nésti lodi škůdců,
Hrdých Dánů, jenž teď hodujíce
Vánoce vyzvánějí pohárem.‘
Posel spěchem tu přichvátal: ‚Pane!
Od východu vojsko nepřátelské,
V čele Niklot, Obotritů král!‘
Druhý posel tu přichvátal: ‚Pane!
Od severu vojsko nepřátelské,
V čele jeho Dánský Waldemar!‘
Atholf hledě v pravo spatří v dálce
Brázdy černé na koberci sněhu,
Z nichžto srší jiskry kovů četných;
Hledí vůdce vlevo, žasna spatří
Brázdy černé na koberci sněhu,
Z nichžto srší jiskry kovů četných.
Pěsti zatne, zuby skřípe Atholf,
Pozdvihne zrak hrozný, proklínaje
Věštbu dravců, hladových krkavců,
Vrhne přilbu na kadeře plavé,
Spěje v čelo pluků svých.
A již krutě srazila se vojska,
Příval mečů již se rozbouřil:
S plukem valným německých oděnců
Vrazil Atholf v přední voj Bodrců;
Hustý šípů proud jej přivítal.
Železný déšť na štíty se leje,
Červený pot kropí kladiva,
Helmy drtící a bílá čela.
Hle tu Waldemar co lítý ostříž,
Plašící peřenců plachá hejna,
Přiletěl sem na peruti síly;
Kam on skočí, rána se otevře,
Mlat kam hodí, vrah se na zem kácí,
Kroky jeho šlápěje smrtící,
Z nichž se kouří pára krvavá,
Lákající k hodům ptactvo dravé,
Ježto krákorajíc nízkým kruhem
Obletává mrtvol hromady.
Jásá duše skalda!
Pamět Waldemara
Hlásat bude věkům
Zvučných zpěvů les!
Ejhle! pod Atholfem komoň klesá,
Jemuž hruď prorazil ostrý hrot;
Atholf krví zbrocen pozdvihna se
Zvolá: ‚Běda! zapadá má hvězda —
Koně — koně sem!‘…“
Zpěv další skalda náhlý hluk kroků překazil,
Hle! Dragmířin tu panoš sem kvapně přirazil:
„O králi můj!“ bezdechý teď posel vyvolá,
„Po tobě touží v Ribbě milostná králová!
Bolestí sklíčena jsouc nebesa prosila,
By tvář milého chotě jen ještě spatřila!“ —
Tu Waldemar na posla zděšené oko pnul,
Pak prudce vstana stolec divoce převrhnul.
„I hvězda má zapadá! ó koně — koně jen!
Bych k Dragmíře své milé byl letem unešen!“ —
Na hradě Skanderburku v komnatě kamenné
Se rozléhají nyní jen hlasy bolestné.
A pod ořem když krále most Skanderburský hřměl,
Sto jezdců silný zástup s ním cvalem uháněl.
Když k mostu u Gridstetu král koně pobodal,
Tu sbor jich patnácti jen již pána sledoval;
Když pak divokým cvalem Randbilským luhem spěl,
Tu s ním Dragmířin panoš jen jediný již jel;
I oř panošův klesá — a druhů všechněch prost
Přeletěl samotný král Ribbského hradu most.