„Jak vůni prvních jara květů,
Tak ssaje duše píseň tvou,
Tu píseň ze vzdálených krajů,
Z neznámých hlasů složenou.
Když však mé srdce k tvému přilne,
Tu pozná význam zvuků tvých;
Nuž, královno má! opětuj mi
Svou píseň z luhů vzdálených.“
Tak mluví král, jenž v skvostném člunu
Objímá vroucně drahou choť,
An leskem luny vlna mořská
Ku břehu houpá lehkou loď.
A sličná žena v blahém chvění
Své modré oko k nebi pne,
A v milostném pak uzardění
Svůj líbezný hlas pozdvihne:
„„Jasná luno, lásky přítelkyně!
Tam ty hledíš, na zem otců mých,
Tam vyléváš, svatá nebes kníně,
Živé proudy stříbrolesků svých.
Cizí hlahol, cizích hvězd tu lesky —
Cizí duch mne vůkol ovívá,
Úpím co viola, jež své stesky
Tichou slzou v noci vylívá.
Nakloň luno jasné líce blíže
K zvukům mým zde ach osamělým —
V cizině tvá záře srdce víže
K milé vlasti kouzlem spanilým:
Kouzlem lásky! tímto darem nebe
Též dvě duše v jednu splynuly,
Kouzlem lásky, můj miláčku, tebe
Andělé mi k srdci vinuli!““
„O díky za milostnou píseň!“
Král Dánů líbaje choť dí,
A vlhký lesk jemného citu
Se jasně v oku jeho rdí.
„Než však,“ zašepce, „v libém zpěvu
Se rmutná touha ozývá,
Jak slza, jižto něžná růže
V svém lůně tajně ukrývá.
O zjev mi touhu svou, své žaly,
Jáť svatosvatě přisahám,
Že vše, co žádá srdce tvoje,
Svou pevnou vůlí vykonám!“
„„Ach, slavný pane! obmezena
Jest osudem i králů moc,
Nemůžeť měsíc lesk sluneční
Vylévať v tichých spánků noc;
Než jako vůkol břeh a vlny
Milostně zdobí luny zář,
Tak může vůle tvá, o pane,
Rozblažit národu i tvář.
Nuž králi! vyslyš prosbu vroucí:
Požehnej mírem zemím svým,
A neuvaluj na pluh daně,
Dej svobodu uvězněným!““
„Tvá láska velí — tak se stane,
Slib vyplní tvůj Waldemar!“ —
„„O díky, pane, vroucné díky
Za velký, královský ten dar!
Než sok tvůj dávný, pro zradu jenž
Byl v tuhý žalář uvržen,
I biskup Waldemar, vnuk králův,
Buď na svobodu propuštěn!““
Tu král se mračí, přísně vece:
„Ni slunce ani luny lesk
Nevniká v zrady tmavé sluje,
Tam cestu zná jen hromu blesk!“
Tu v oku dcery českých králů
Zakmitne bolné slzy stín:
„„Mocnější, pane, síla lásky,
Než střela slunce, blesku klín:
Té lásky síla, jež na kříži
Krev božskou za nás vylila,
Jež hříšné plémě ze tmy věčné
K životu světla vzkřísila.
Hle mocí tou se k tobě vinu,
Tou láskou lnu teď k prsoum tvým,
Tou silou tebe k věčné slávě
A vězně z vazby vyvodím!““
„O zbožná, krásná kouzelnice,
Kdož čaru tvému odolá?
Nechť nevděk za milostí kráčí —
Staniž se, družko, vůle tvá!“ —
A Dragmíra když s Waldemarem
Na břeh kvetoucí vstoupila,
Tichounká noc již perličkami
Vše listí kolem skropila,
A z nebes báně lesky luny
Se v perlích jasně kmitaly,
Jak by tu nebešťané kvítí
Na blahou cestu živobytí
Spojencům lásky sypali.