Koruno svatá, skvoste nejdražší,
jejž v sobě chová schudlá Čechů zem,
proč chtí tě rváti nám u sporu zlém —
proč jméno tvé je vždy tak postraší?
Ty’s jasné čelo Karla zdobila,
jenž národ svůj tak vřele miloval,
jenž srdcem mu, ne žezlem kraloval,
a chtěl, by celá zem to cítila.
Ty’s na hrobce svatého Václava
spočívala, jak svatý rozkaz zněl;
tě český král jen odtud vzíti směl,
nebť’s byla našich králův oslava.
Proč by’s, anť sobě posvětil tě lid,
posvátnou korunou neměla slout,
a takto čelo jasné obejmout
Toho, jenž znovu chce tě posvětit?
Jen mrzká zášť a závist šklebivá
můž záři tvou chtít skalit pochybou,
a zhrdati tou lidu oblibou,
jenž rád dědictví otců světívá.
Vždyť svatá je ta naše půda též,
prosáklá krví dědů šlechetných;
svaté ty hrobky v chrámech velebných,
svatý ten hrad i každá jeho věž.
Vždyť svatými jsou nám i řeč i mrav,
jež od matek jsme s mlékem ssáli již;
vždyť svatý nám je kalich ten i kříž,
jenž kdysi čněl nad Taboritů dav.
Co naše jest, to směle svěťme jen,
byť závist zlá zuřila napořád!
Nám svatý buď i Karlotýnský hrad;
jeť korunou tou svatou posvěcen.