Já chudá svět ač uzřela,
přec nejsem děvče chudé,
a kdybych dnes i umřela,
velký tu poklad zbude
po chudé Anjelince.
Nelekejte se, lidičky:
jeť na pentličce maličký
to křížek po matince.
To největší jest poklad můj
a jediný i v světě;
v ten vkládám všechen úvěr svůj
a v tom i blaho kvete
mně ubohé chudince;
a kdyby dával někdo zaň
mi stříbra dol i zlatou báň —
ne! — vždyť je po matince!
On velké pro mne kouzlo má
a léčivé i moci.
Když nedávno jsem stonala
tři dlouhé dni a noci
na bolest ve hlavince —
tuť lékař ne, ni lék to byl,
jenž ubohou mne pozdravil,
leč — křížek po matince!
Když smutno mi a tesklivo
jest v komůrce mé klidné,
když srdce mé tak bázlivo,
že krev až v žilách stydne
mně bláhové děvince:
tuť křížek na rty jen si dám
a bázeň, smutek již ty tam —
mnímť, že jsem při matince.
Onehdy Jeník sousedův
zas do mne mluvil mnoho,
a v ohni vroucích pohledův
vám hrozně nalhal toho
o lásce k Anjelince;
já v oči se mu dívala,
však při tom tajné líbala
svůj křížek po matince.
Děvčata naše v neděli
když na mši jít se strojí,
by hoši na ně hleděli,
věnují péči svoji
každinké kudrlince;
já věru malou práci mám,
na krk jediný šperk si dám —
to křížek po matince.
A kdybych byla chudá tak,
jak nikdo v světě není,
přede nezkalí mi závist zrak
ni moje potěšení
i v poslední hodince.
Blaženou svět mne pochová,
jen když mi s sebou ve hrob dá
můj křížek po matince!