Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?
Co ten četný shon as znamená?
»Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu,
mečem skončiti dnes život má.«
Tak ode rtů ke rtům hlasně znělo;
opustivše rychle chýže své,
všecko tamo k Vyšehradu spělo.
A hle, na prostoře hradu svého
v středu seděl kníže povýšen;
lopotové, leši vúkol něho,
i trůn vladykami obklíčen.
Němo bylo; — aj, tu kynul kníže,
a hned u tmavého sklepení
praskotem se otevřely mříže.
Vyjde jinoch švarný; poklid jemu
zřejmě z modrojasných očí plál;
pokloniv se slušně soudci svému,
s pokorou teď před knížetem stál.
A lid trne, — podivení nové
pojme jej; z úst stera: »Milost!« zní;
»Pomstu!« hulákají kovkopové.
»Poslyš, z čeho tebe lid můj viní«,
počne přísně Křesomysl kněz;
»pakli myslíš, že ti křivdu činí,
směle na žaloby odpověz!«
A jak valná řeka s jezu hučí,
takým vztekem hlasy kovkopů
v jedno: »Žhář a zrádce jesti!« zvučí.
»Tresci smrtí jej, ó mocný kníže!
Kopaniny naše zavalil;
všecko zhubil, nad hlavami chýže
včerejší nám noci zapálil.«
Načež kníže: »Umřeš prava mocí,
neb jsi spících bratří nešetřil,
zničiv dlouhou práci jednou nocí.«
I dí jinoch: »Chciť dle slova tvého
výroku se volně podrobit;
než však poslední života mého
neslavně pohasne svit,
dovol, bych jen ješte jedenkráte
na svém oři projeti se směl,
jenž mne k slávě nosil tolikráte!«
Usmáv se, dí kníže: »Má se státi;
aby nám však kratochvílí tvou
zrady jakés nebylo se báti,
všechny brány nechť se uzavřou!«
S knížecím teď rytíř povolením
hbitě osedlal si milý kůň,
lichotě mu jemným lahoděním.
Na oři když Horymír už seděl,
třikrát vesele si zavýskal:
»Vzhůru Šemíku!« a oř s ním sletěl
jedním skokem s vyšehradských skal.
»Ha, tenť jistě pohřben v chladném klínu!
zvolá kníže; — však když dolů zří,
spatří letěti ho k Radotínu.