Vedle hostinského práva
straka navštívila páva
s holubicí
společnicí.
»Jak se líbil jemnostpaní
krásny páv dnes u snídaní?«
straka slovo začala,
když se domů kasala.
»Já div nezhynula zlostí
nad tou sprostou nádherností.
Ani viděti ho nemohu!
K tomu — pohledlas mu na nohu?
To bys pukla smíchy —
přece tolik pýchy!
O hlasu to hanba mluviti!«
»Nevím, pozoru jsem nedala,«
holubice jemně zvolala:
bylo se mi velmi diviti
hlavy vznešenosti,
barev velebnosti!«
Tak to vskutku bývá:
zlostný na zlosti,
ctnostný na ctnosti
u jiných se dívá.