Čiperný a švižný zajíc
potkal šneka, cestou přebíhajíc.
»Dobré zdraví!
Jakž se máš, má skořepino?« praví.
»Ach, můj Bože! jakž ty přes tu hrudku
bídně vlečeš tu svou malou budku!
Hleď, mne prudkost větru ani koní
v běhu nedohoní.
Ty pak za hodinu, tak se bídě,
sotva ulezeš tři pídě.«
»Hola!« odpoví šnek, pane větronohý,
nemysli si, že jsem já tak praubohý.
Známť i já ti hodit sebou,
ba i mohu běžeť v závod s tebou.«
Rozesmál se zajíc: »Slovo s to, můj šneku!
vida, v tom tam lese u prvního břeku
buď cíl našeho
běhu věru směšného.«
Toto řekl; i spěšně dav se v skoky
stanul v půlcestě, a poohlídna se a vida,
šnek že ledva udělal tři kroky:
»Nač mám« praví, »běhy trmáceti?
Mohuť sobě trochu pohověti.
Než on doleze sem, tak se přiloudajíc,
stokrát dřív se vyspí švižný zajíc.« —
V tom si k mezi trochu ještě popoklusne,
sluchy přiklopí — a usne.
Hlemejžď zatím, po kroku krok nesa,
doplíží se lesa.
Probudí se zajíc:
právě v čas; i vyskočiv a pospíchajíc
darmo však se žene po šneku;
neb ten v půlcestě co nespal, radost maje,
zajíci se vysmívaje :
»Ej, kdož«, mluví, »prvnější z nás u břeku?«