Byla jest louka zelená,
slzavou rosou skropená.
Kráčely po ní dvě duše,
za nimi velká hříšnice.
Když se až k ráji dostaly,
na dvéře tam zaklepaly.
»Vstaňte, Petře, vemte klíče,
podívejte se, kdo tluče.«
»»Tlučou tam, Pane, dvě duše,
za nima velká hříšnice.««
»Ty dvě duše mně sem pusťte,
té hříšnici pryč ukažte.
Ukažte jí cestu šírou,
kudy hříšní do pekla jdou.«
Šla dušička vzlykající
a svých hříchů litující.
Šla od nebe, naříkala,
až jí krev z očí kapala.
Potkala ji panna Maria:
»Kam ty kráčíš, duše hříšná?«
»»Ach ja kráčím cestou šírou,
kudy hříšní do pekla jdou.««
»Vrať se se mnou, hříšná duše!
přimluvím se u Ježíše.«
A když se k ráji dostaly,
na dvéře tam zaklepaly.
»Vstaňte, Petře, vemte klíče,
podívejte se, kdo tluče.« —
»»Tluče to, Pane, matka Tvá
a za ní ta duše hříšná.««
»Mou matičku mně sem pusťte,
té hříšnici pryč ukažte.
Ukažte jí cestu šírou,
kudy hříšní do pekla jdou.«
»»Ne tak, ne tak, milý synu,
odpusť hříšné duši vinu.««
»Zeptej se jí, matko milá,
co dobrého učinila?
Kolik je svátků světila?
kolik se pátků postila?
kolik chudých obživila?«
»»Já jsem svátků nesvětila,
ani se v pátek postila,
jen jedno jsem vykonala,
almužny jen grešli dala.««
»Podej, hříšná duše, ruky,
povedu tě skrze muky.
Skrze muky do propasti
a z propasti do radosti.
Grešlička, almužna malá,
do ráje tobě pomohla.«