„Pro koho kvetete, horské růže, na mojí stráni?
Pro koho střádáte vůně, pro koho pousmání,
pro koho dýcháte,
za kým se do noci díváte
očima toužící panny —
neutrženy, nepolíbeny, nerozdány?“
„Nekvetem naplano.
U nás už napřed všechno je rozdáno,
u nás už žíti znamená dát.
Kveteme pro sebe.
Vůněmi rosteme neslyšně do nebe.
Kveteme pro radost tichou jak smutek,
kveteme pro bolest sladkou jak úsměv.
Do noci zpíváme. Někdo je vždycky, který nás slyší.
Tehdy se dáváme, až všechno se ztiší,
měsíci, vílám, horám a lukám,
dobrým a přátelským rukám.
Rosteme, kveteme, zrajeme
pro jedno šťastné a poslední: ach!
kterým by vítr se po nás vztáh
a večerem roznesl po lukách.“