Horečka zelené oči má jako podmořská hlubina,
svit nemocničních lamp jí teče a prolíná.
Jsou tu bahnité stezky, u nichž chaluhy bují,
obludy v chapadlech mlčky čas přežvykují,
nejvíc však ze všeho tichu tu je,
neboť je každá věc vydechuje.
Když v teploměru rtuť se blíží k čtyřiceti,
počíná nemocný své lože opouštěti,
do tůně spouští se a mezi kameny
bloudí jak potápěč smutný a ztracený,
by v této krajině a vprostřed těchto chvil
v jinačí podobě svůj život objevil.
Příběhy veselé ze světa dalekého
jak leklé ryby plují kolem něho,
drazí mu přátelé, milenky a známí
v průvodu utopenců táhnou pod vodami,
čím prudčeji kterýkoli z nich mu v srdci žije,
tím jeho tvář tu mrtvější je.
Potápěč v hlubině pláče a rozeznává,
že nad hlavou mu vlastní život ztroskotává
a za ním vrhá z paluby překocené
zmařené poklady a lidi utopené.