Dláždění, kamenná organisace,
dalo se na pochod ulicí,
ohromilo střechy prapory tisíci
s ušlapanými lidskými tvářemi.
Vystěhovalo se mezi lesy a pole,
s hřiby a chrpami sedí při jednom stole,
dlaždička každá roste a roste
jako každé semeno
poctivé a prosté,
které lidmi klečícími
ze srdce bylo do země vloženo.
V městě zatím
zvony se rozzvonily, až se zvonice rozsypaly,
zvony jako ptáci z klece na nebesa odlétaly,
domy ruce zvedly, vzdaly se a spadly,
tramvaje na náměstích jak utržené máky zvadly,
kabarety se rozbrečely a kavárny shořely,
bída vstoupila na nebesa a Kč zůstaly v popeli,
nezůstal kámen na kameni,
— vše bylo opřeno o dláždění.
Jen ruce dlaždičů,
pod svou vlastní prací pochované,
zvolna se z prsti vztyčily.
Lán stotisíc rukou.
Klasy.
Obilí.