Teď, kdy zticha jeseň dýchá
mlhy svoje plné zlata
v jíním bílá strnišťata,
a ta pole zoraná —
duši moji nejvíc vábí
babí léto do hedvábí,
jež svou sítí obepíná
pod mezí, kde tmí se hlína
teplé hnízdo skřivana!
Hle, tam nebe pode křídly
v ruchu snů a záři hvězd —
zvonek modrých výšin sídlí!
I když bouři divá jízda
hřímá nad ním svoji zvěst,
a své trilky vichr hvízdá —
předce stébel toho hnízda
nedotkne se žal ni bída;
Pán Bůh sám je s výše hlídá,
a to hnízdo svaté jest!
Ó jak sladce, v také chatce
na niž vždycky slunce svítí,
skřivanu jest žít a sníti
i když druzi prchli v jih!
Co kdy s nebe štěstí spadlo
v jeho hnízdo z hebkých snítek —
to mu chrání polní skřítek,
a, by nikdy nevychladlo,
schová mu je v zimě sníh!
A tak nebe pode křídly
v ruchu snů a záři hvězd —
zvonek modrých výšin sídlí!
I když bouří divá jízda
hřímá nad ním svoji zvěst,
a své trilky vichr hvízdá —
předce stébel toho hnízda
nedotkne se žal ni bída;
Pán Bůh sám je s výše hlídá,
a to hnízdo svaté jest!
Teď, když zvolna úzkosť bolná
každé ptáče hořem tísní,
a juž stichnul jásot písní
v smutném hraji podzimním —
nic skřivana nezabolí,
když si doma pohodlně
skrčen v měkkých lístků vlně
dřímá na svém hnízdě v poli.
Vždyť je vystlal peřím svým!
Máť on skrytou tamo kradí
míru vonnou ratolest,
jež mu život štěstím sladí!
A vy všichni, co kol jdete,
a kterým snad také v hrudi,
již vám nyní bolesť hněte
jindy počlo štěstí kvést —
jděte zticha, sic se zbudí,
jak mu touto snítkou hnete.
Jeho hnízdo svaté jest!