Nechte dítek a nebraňte jim jíti ke mně:
nebo takových jest království nebeské.
Hle, z očinek těch nevinnost jak svítí
co na zahrádce z jara mladé kvítí!
Jak nebes purpurovým šperkem září
ty růžinky na milojemné tváři!
Když na ní úsměch sladnoucí se hostí,
čí pohled nezaplesá lahodností?
A z ústek mluvy prvotné ty jevy
zda nevítězí nad slavíčků zpěvy — —
Ó dítko něžné! štědrá Ruka tebe
již na té zemi vede v rajské nebe:
To „království“, jež vezde již ti dáno,
nechť pozemskou ti poutí zachováno!
Kéž duše vždy tak čistě ustrojena,
by v ní ti vládla mysl spokojena:
Kéž cesta vroubena ti stejným květem,
by jednou krok tvůj šťasten stoupal světem!
Tvé srdce, bohato teď mírem blahým,
vždy zdobeno buď pokladem tím drahým!