Už svatá noc s svým hvězdným stínem
se zvolna k luhům českým níží,
v ruch paláců a v poklid chýží
a volá tebe cherubínem
ku zřídlům Lásky nekonečné,
jež dala tobě světlo věčné,
a dala tobě Betlém dvojí,
bys obrnil tam sílu svoji.
Ó ustaň již a neproklínej,
že s velkou láskou Stvořitele
se vyrojilo peklo smělé
a za skvost, víry, — svobodu,
tě umučilo hranic žárem,
tě udusilo jedu svárem
a zaklelo tě do hrobu.
Však’s duchu neumorný z hrobu vstal
zas v nové žití s jarou svěžestí.
Dnes píseň písní tobě šelestí
tou nejkrásnější otců pověstí.
Ó bys ji po junácku uvítal!
Oj slyš! teď mocným tónem zahučela,
až slepá zášť se mrazem pozachvěla.
Vždyť v ní ta stará síla tvoje,
jež ničila tyranů voje,
vždyť v ní ta otců láska čistá,
jež sledovala Pána Krista,
vždyť v ní ten věhlas rodu tvého,
jímž odpuzoval’s ducha zlého,
a v ní ten spásy Betlém dvojí,
jejž spečetil’s tou krví svojí.
Ó duchu velký!
Tou písní Pán tvé srdce v lásku taví —
zdaž síla tvá se při ní pozastaví?