Šla za tím polibkem té bílé ruky Touha,
ach, odkud vyšla jen? Jak přišla na tu zem?
S hvězd jistě cesta jí. Tak byla dlouhá, dlouhá,
šla za tím polibkem?
A rostla v netvora, jenž v zhoubu hrozil všem,
zjev jehož mátožný se Idealu rouhá,
vše chtěla uchvátit a urvat lačným rtem.
Na nebes azuru jediná zbyla šmouha,
to Lítost plačící nad ztroskotaným snem –
jí Satyr směje se a mrkvičku jí strouhá,
jí, jež šla za tím polibkem…