Tolik lásky, tolik blaha! Zda to může člověk snést,
ach, ty jediná a drahá!
Lze to vdechnout v zem, by mohlo jaro nové zkvést,
jež zřít lze u všech cest?
Tolik lásky, tolik blaha!
Jako v plnou harfu útlá dívčí ruka sahá,
jako holubice míru v zobci ratolest.
Co je radost, co je úkoj, co je vláha?
Co je slastí nadpozemských netušená zvěst?
Co je psyche před svým tvůrcem celá nahá
nežli past, již nalíčila Amorova stará lest? –
Tolik lásky, tolik blaha!