Od noci k ránu mlha na moři,
od noci k ránu srdce mé v hoři;
v té dlouhé, dlouhé době
jak větrem sníh bílý
sny mé každou chvílí
létly jen k tobě,
mé dítě, k tobě!
Teď zrak můj smutně v dálku se dívá…
U čela květ mi oranže kývá,
i pravím tiše k sobě:
Ó bych moh’ jej vplésti
a s ním všecko štěstí
ve kadeř tobě,
mé dítě, tobě!
Od noci k ránu plakal jsem touhou,
snil jsem, že líbám celou noc dlouhou
tvé drahé ruce obě.
Rty se posud chvějí…
a za větrem spějí
sny mé zas k tobě,
mé dítě, k tobě!