K zemi noc sklání se v závojích páry,
hvězdami protkává černý svůj šat,
každý strom v báječné mění se tvary,
v trávě a lupení šelest a chvat.
Po mechu hebounkém tiše tma stoupá,
stulí se v křoviny neb sluje skal,
obraznost má se tam na větvi houpá,
mihne se, zastaví, kývne mi dál.
A jak jdu pomalu řasou a mechem,
strom snů a vzpomínek v srdci mém zkvet’,
slyš! V jeho stínu zní čarovným echem
báje a vzpomínky mladistvých let.
U stezky bílý had v měsíce svitu,
se zlatou korunou v kotouč se svil,
v kapradí světlošky v měnivém třpytu,
jak perly letací v závojích vil.
A čím dál oko mé v soumraku bádá,
tím stínů plnější, tmavší jest les,
z dutiny javoru skočí dryada,
a kasá suknice v kouzelný ples.
Každý strom oživne, bor dříve němý
jeden zpěv, jeden ples, jediný šum,
v srdci tvém láska zní strunami všemi,
odolej, můžeš-li, touze a snům!
Bože můj, kam jen mne obraznost nesla,
teď se mi ztratila! — Co bez ní jsem?
V tom ona se smíchem v srdce mi klesla
a s novou písní se ukryla v něm.