Jak lilje byla, která z vlny
svůj vonný kalich vynoří,
a na níž v perleť měsíc plný
svou jasnou slzou zahoří.
Já bál se rozdechnout ji zcela,
jen zdaleka a potají
jsem tkal jí lásky sen kol čela
a kolébal ji do bájí.
A teď, kdy mým to štěstí všecko,
ten úsměv její, nebes div,
ta žena, lilje, anděl, děcko —
jsem bázlivý tak jako dřív.