Dokud v Čechách tolik nádhery nebylo,
Dokud se jen český psalo a mluvilo,
Když Čech pro krále, vlast, statečně boj vedl,
Tenkrát když na stolec krále Čech dosedl —
Tenkrát byli Češi sobě upřimnější,
V boji spravedlivém také udatnější!
Tenkrát vládl každý Čech svobodně s zbrani,
Proto nechtěl znáti mrzké podlízáni!!
Jinák se nechtělo cizému dařiti,
Až když Čecha proti Čechu v boj podpálil —
Svárem jen kmen jarý dovedl zmařiti;
A tak vysylené Čechove podmanil!
Jen kdyby to Češi jednou poznat chtěli,
Vespolek bratrský sebe náviděli —
Nerozumnej vládě takto moc nekladli ,
O pak by jích syly věčně neuvadli!
Každý Čech to poznal že zbraň v rukou vlády
Jeho odejimá přesvaté výsady!
Že volně mluvit bráni dle vůle se šatit,
Jen za to že smí žit máliž vládě platit!?
Proto snad si vladař právo zbraně nechal,
A národům lež tu nestudně vždy jen lhal,
Před nepřítelem že vždy je bude bránit,
A jejích majetnost a jejích život chránit?
Ptám se Vás Čechove nešťastné mí bratři:
Zdáž to panovniku opravdově patři —
An žádných prostředku nelidských nemine,
Jen když podanstvi tim byvá docílené?!
Mám Vám ty prostředky bratři jmenovati,
Kterými chce opět panstvo moc svau znáti?
Ale litost! zloba!! msta strašná srdcem mojim zmitá,
Když patřím kterak nám vazba nastražitá !!
Statné obrany národu v šik se stavte válečný,
A do boje neváhejte pro váš život společný!
Čechu tvé hrdinné boky krášlí opět skvělá zbraň,
Vlast, tvau víru, tvoje jmeno s polnau sylau mužně chraň!
Chraň tvé právo a majetnost před nepřizni loupežnou,
Ať sobě dobydeš bláho slávu Čecha pověstnou!
Každý Čech se chápej zbraně nedli více v porobě
At tobě památnik vlasti slavný strmi na hrobě
Památnik jenž svědčit bude žes chránil bratra a vlast,
Že jsi sdílel s bratrem Čechem slávu boje žal i slast,
A když dlouhé věky minau, k válce zařve Český lev,
Čechove tu spěchat budou by stíšili jeho hněv:
Jiné Čechove to budou, laskavé a udatné,
V nectnosti žiti nebudou ni pro zysk ceny špatné,
Nebudeť zbitečný žoldneř v příbytku ho sužovat
A z jeho pracných výrobku nestydatě odírat.
Zmizí smutek v živobytí jehož Čech sám vyžene,
K staročeské lásce přilne vníž dlí bláho odcizené;
A když se ty všecky věci předpověděné stanou,
Nad náši slovanskou máti milosti nebes splanou:
Škvrna České nesvornosti ta bude scela smitá;
Ach jak přeradostný život synům Českým zavítá:
„Čech jsem!“ s chloubou řekne každý, Čechy jest má otčina;
Kde Srb, Horvát, Slovák, Illir, tam i moje domovina!
Slezan, Polák, kmen Haliče i bojovný Moravan
Srdcem vřelým v láskavosti jest mím věrným bratrem zván!