Jarý květ študentstva chlouba Prahy slavné,
Staletý jíž smutek v utrobách ducha žil!
A vždy jen, potomstvu jistym dědictvím byl,
Spojili se k činu k splnění předkuv touhy dávné –
An se panovníka moc k zkáze chýlila
Moc, kteráž národy nelidsky pěstila;
Duch času zlomil moc, která je tížila,
A láska bratrská záhy vytězila!!
V jakých se nadějích vlast Čechuv kochala,
A v hymně národní znělo uvitáni,
Času zas nového, v plesu bez ustáni,
Věrné srdce Čecha radost tu zajala — —
Jaké tu jarosti v Čechách bylo znáti,
O čem věky mnohé Čech sklíčený sníval,
Však nikdy osud krutý nechtěl jemu přáti!
Když lkal v zpěvu žalném k nebesum vzdechy slal,
Každy Čech tu bolest v srdci stejnou míval,
Když bez vůle, moci, stále v smutku dlýval,
Až se skončiv život, k žiti jinému bral.
Zašliť časi jíž v nedálné minulosti,
Kde rovnoprávnost Čecha s Němcem bajkou byla:
Když matky jazyk nesměl zvát svou majetnosti,
A krutovládě pněla k službě jeho sýla. —
Po druhém stoleti služebného žíti,
Zavzněl hlas svobody ve radostném citu,
Čech že nemá jiným více otročiti,
Pánem že po předkách v zděděném jest bytu!
A Čechove sobě mrzce odcizené
Hnusný život mrtvý a bez jména žíli,
Od kmene kletého o svuj cit šizené
Světu hřišnickému z odměny sloužili!
Sloužíce modle jen písmem utvořené,
Modle, která světy svátosti šálila —
Jejíž moci byli zrádou pěstované,
A msta zbraně veždy nástrojem ji byla!