Moravo, hle! opět zmizla věku čásť!
Jak ti srdce bije, máš-li účty klásť,
účty z vykonaných v době zašlé skutků?
Plesá hruď tvá, či se halí rouškou smutku?
Svědomí své poslyš, jaký u něm hlas,
zdali svědčí krásně pominulý čas,
že jsi ctila skutkem matku svoji Slávu? –
či se’s ve cizinském pitvořila hávu? –
Ne, ty’s dcera věrná, miluješ svou máť,
jenom zlosyn zrádný může tobě láť;
v odrodilství hnusném žádné nemáš viny,
ba tvá kletba stíhá odrodilé syny.
Nad tebou bděl povždy slávostrážný duch,
blaze tobě, že jsi jemu přála sluch;
hle! teď znovu zase nad tebou se vznáší,
hlásá slova Slávy, věští časy blažší.
„Moravičko, vzhůru! doba nová kyne,
jenž tě posud hnětla, bída strastná zhyne.
Vzhůru! spoj své síly, ustaň živořiť;
nyní v nové slávě jest ti volněj žíť!
Svolej, věrná dcero, všechny svoje dítky,
ozdob čela jejich zářícími kvítky,
veď je ve chrám šírý Slávy milené,
by jim mohla dávať požehnání své.
A v tom chrámě uč je modliti se matce,
uč je žertvy pálit, žíti jí že sladce:
pak ti blaze, drahá, neboť v pravý čas
vzejde tobě krásný, blahodatný hlas!