Dumy osiřalého — Každým rokem příroda

v rubáš život pudí;
než tu Vesna k novému
žití zas ji budí.
Avšak jaro lidské jen
jednou pozavítá:
radosť jednou zmizelá
více nezasvítá.
Nad vodou jak jepice
v záři slunce plesá, –
slunce zmizí – a hle, již
u hrob temný klesá:
Tak ten život lidský jen
jako záblesk kmitne,
a již klesá v rovu chlad –
zdaž naděje kvitne?!