Na Sázavě v hloubi borů
svatý Prokop sloužil Pánu
v stínu šedých velikánů
mezi druží božích tvorů
králíčků a ptáčků malých;
těšil ho i brouček zlatý,
lesních květů prostý kalich
žlutý, bílý, růžovatý.
Byl tak vesel mezi nimi,
běhávali, létli za ním,
až dech ostrý bílé zimy
přiletěl mu k snědým skráním,
květům spálil listí, stonky,
ze hnízd měkkých zahnal jinam
pěnkavice. kosy, zvonky —
smutno bylo doubravinám.
Smutno bylo na Sázavě
v chumelice divé slotě,
Prokopově dobré hlavě
stýskalo se o samotě,
chodil sněhu bílou třísní,
vzpomínal si jenom vřele
Pána Boha Stvořitele,
slovanskou ho chvále písní.
Těšil se, že jaro schýlí
opět hlavu svoji květnou,
podsněžník že zkvete bílý,
ptáčata se všecka slétnou;
vichry se zdvihnou chladné,
struze ledná pukne stěna,
lučina se zazelená,
a les celý jarem zmladne.
Tak se stalo! Paprsk slunný
celým borem svítil krásně,
očka sypal na koruny,
na prut břízy věsil řásně;
vedral se až do jeskyně
a již Prokop spěchal honem
potěšit se kosím tónem,
vábily ho lesní síně.
Bloudil borem, postál všude,
posadil se na pažiti,
díval se, jak stonky chudé
prvý paprsk teplý cítí,
díval se, jak celé šiky
ptáčků letí domů z dáli —
a kde sedal, vykvétaly
všude modré jaterníky.
Potěšil se květy těmi…
Od té doby v stínu snětí
podléštky nám v české zemi
zkvetou, sotva jaro sletí;
v habřin stínu, na úbočí
budí v blankytovém vínku
jaterníčků modré oči
na Prokopa upomínku.