Zem probouzí se v růžích svítání
a sama růže nese na skráni
a na ňadrech a za svým pasem.
Den v růžích vzplane, v růžích umírá,
noc rubáš hvězdný jemu prostírá,
jenž protkán růží jasem.
To jedno velké plání, běl a nach
a plameny, to hoří keřům v tmách,
kam pohledneš, tam růže všudy:
jich listy u cest leží a déšť jich
do vlasů padá, v klín, do listů knih,
na kolébku i růvek chudý.
Tak celé dny to hoří v přírodě,
ve vůni, něze, jasu, lahodě,
to moře růží stále vzrůstá;
by v zimě se nám nezastesklo víc,
dost zbude jich, plá jimi dětí líc
a mladá, svěží dívčí ústa.