Po bouři slunce se směje,
zem hoří v paprscích,
v duhových barvách se skvěje —
však čarnější lesk se leje
z tahů tvých.
Po bouři blankyt se dívá
čist, bezdný, třpytný tak,
jak anemona je snivá —
však hlubším kouzlem kývá
mně tvůj zrak.
Po bouři ptáče jen zvoní,
jak zvonky by s nebe třás’
do vzduchu, jenž sálá a voní —
však perly do duše roní
mně tvůj hlas.
Po bouři v chvatnějším reji
v ples vlna zas vlnu zve
a pnou se a dmou se, kam spějí, —
však zlíbány bouřněj’ se chvějí
prsy tvé.
Po bouři větřík se stočí
a zcuchá ti kadeře, viď?
Však luzněj’ tvá nožka vstříc skočí,
když líbajíc zastřeš mi oči,
řkouc: Ó přijď!