O starém čaroději
báj starou v mysli mám;
ten, čeho tkne se prutem,
hned změní v drahokam.
Jak lesem kráčí, srny
jdou jemu v zapětí
a nejkrásnější písně
pták zpívá na sněti.
A vzduch je čistý, vonný,
a země veselá,
a blankytem to táhne
jak peruť anděla.
Znám báj o rajském ptáku,
jenž v slunce paprscích
má svoje třpytné hnízdo
a pije sílu z nich.
Jak nad zemí se mihne,
vše jeden zpěv a ples,
tož jaro na svých křídlech
ten zázračný pták nes’.
Slyš, hudba táhne lesem,
on křídlem šelestí,
smrt bájkou je mu pouze
a stáří — pověstí.
Dnes večer vlahý, vonný,
pták zpívá na sněti
a z dálky Apeninám
noc klesá v objetí.
Zář rosná hraje v trávě,
zář hvězdná nad zemí,
a staré báje zase
jdou hloubkou duše mi.
I ptám se udivený
kol obraceje zrak:
Šel čaroděj snad kolem?
Spěl nebem rajský pták?
Vždyť bol v mé duši usnul
jak vůně v poupěti —
Ó nikoli, tvé písně
jsem říkal z paměti!