Do mého spánku zalehlo cosi,
tak milý, sladký, přítulný tón,
ňadra se vlní, oko se rosí,
můj Bože, to je ranní zvon!
Vzpomínám, jak již dávno je tomu,
co sladce zníval dítěti v sluch
přes žitné lány, klenbami stromů,
pln pevné víry a tuch!
Vzpomínám, kterak prchával před ním
mých dětských strachů, přeludů tlum,
jak pohár míru douškem se jedním
vždy skláněl k žíznivým rtům!
Vzpomínám, kterak vesnicí tichou,
přes pustou náves nad ploty zněl,
nad rybník v dál, nad oráče líchou
k zmlklému lesu se chvěl!
Dlouhá pak léta jak ten zvuk sladký
ztlumily v městě můj těžký sen,
o život všedních starostí zmatky,
v nichž nový vždy vzcházel den.
Dnes v tichém městě českého jihu
v hruď mi jak rosa do květu kles’,
vzpomínek dávných otevřel knihu,
duši zas k rozletu vznes’!
Vrátil mi mládí v sladkém svém zvuku,
rozechvěl struny zalehlé hlas,
mrtvým že stínům tisknu zas ruku,
že mohu doufati zas!
Kolem co život bouří a spěchá,
v nitro on mír a ticho mi svál,
jak bílé pírko, pták jež ti nechá,
s římsy než uletí dál!