Dnů čaloun rozvíjí se přede mnou,
sám do něho tkám pestré arabesky,
myšlének bájné květy, cit a stesky
a touhu k světlu věčnou, tajemnou —
a co tak různobarvý temně svítí,
dím k sobě: „Ejhle žití!“
Kde přestanu, tam kouzelnice Noc
začíná tkáti na myšlének stavu,
kam nedospěl jsem, jde mi na pomoc,
o hvězdy nebes zloupí vlastní hlavu,
k nim rosu dá, co v květinách se třpytí,
řkouc tiše: Ejhle žití!
A ráno pak se často divím víc,
než Fra Angelico, jenž v ruce schoval
tvář bledou žasem, Madonny když líc
mu anděl tajně přes noc domaloval!
Z tvé číše, poesie, musím píti.
Kde sen jest, kde jest žití?